SMAR SW Jarocin 93 - Celý svět je ONA - gazeta wyborcza

Celý svět je ONI

Můžete si svobodně vybrat: Chceš stát, utéct, žít nebo zemřít? - napsal na svou koženou bundu sedmnáctiletý Gizmo z Toruně, účastník rockového festivalu v Jarocinu, který skončil včera ráno.

Gizmo (je to pseudonym, ale v Jarocinu se málokdo představuje jménem) sedí uprostřed hřiště, kde se koná koncert. Požádám ho, aby mi vysvětlil nápis na své bundě. - Když to někdo úplně vzdá, je to, jako by zemřel. Zbabělci utíkají pryč. Ti, kteří se postaví, vstanou a mohou skutečně žít. Abyste mohli žít, musíte se spoléhat jen sami na sebe. - Gizmo odpovídá. Chodí do třetího ročníku elektrotechnické školy. Ptám se ho na školu. - Tam se budu učit jen o odborných věcech. O životě se budu učit od jiných lidí, jako jsem já,' odpovídá.

Nevím, jestli pár hodin po tomto rozhovoru Gizmo - spolu s jemu podobnými lidmi - brojil proti festivalové ochrance. Nebo byl rozzuřený, že demolice zařízení přeruší koncert?

"Tihle mladí nemohou převzít minulost od starší generace. Mohou jen zdiskreditovat současné působení starších. Minulost je pro ně obrovským, nevysvětlitelným zklamáním a rozčarováním," napsala před půl stoletím americká kulturní badatelka Margaret Meadová a tato slova nabývají v postkomunistickém Polsku nečekané aktuálnosti. Meadová popisuje tři typy kultur - ty, v nichž se dospívající ztotožňuje s tradicí; ty, v nichž se ztotožňuje se svou generací; a konečně ty, v nichž se zaměřuje ani ne tak na budoucnost, ale na "budování budoucnosti dnes".

Právě v Jarocinu jsem se snažil nahlédnout volbu, před níž stojí mladí lidé, celá generace. Jak říká Tomek Lipinski z Brygady Kryzys, přichází tam "nejdynamičtější, nejhledanější část mládeže". Proč se někteří z nich rozhodli konfrontovat s policií a ochrankou a nakonec zdemolovat Malou scénu? Až vstoupí mezi své vrstevníky do dospělosti, zvolí si násilí a agresi? Jak mohou najít jiné cesty?

Mladí lidé chtějí všechno dělat sami. Na samém začátku festivalu mladá skupina Ga Ga vyhrkne slogan, který bude později provázet celou akci - "Náš festival". Tato dvě slova se zpěvákem skanduje několik tisíc lidí v publiku.

Nebudu tím, čím chci být

- Z posledního velkého průzkumu mezi mladými lidmi, který CBOS provedl před rokem, vyplývá, že mladí lidé na jedné straně neuznávají autority a na druhé straně silně lpí na tradičních hodnotách, jako je domov, práce a klidný život, říká doktor Mirosław Pęczak, sociolog a odborník na subkultury.

Přes den lidé v Jarocinu leží pod stromy, sedí na lavičkách a čekají na večerní koncert. Přistupuji ke dvěma obyčejně vypadajícím, pravděpodobně šestnáctiletým dívkám. Každé z nich pokládám dvě otázky: Čím se chceš v životě stát?

- Určitě se nestanu tím, čím bych chtěla být," odpovídá Magda z Elblągu, "snila jsem o tom, že budu architektkou nebo archeoložkou.

- Jít na střední školu znamená odložit mé rozhodnutí o čtyři roky. Bojím se, že potom budu bez práce," dodává Ulka z Fromborku.

Jdu s těmito otázkami směrem k punkové partě. Jen jedna dívka věří, že se jí její sny splní: - Chtěla bych pracovat s dětmi v mateřské škole a to se mi podaří.

- Já se učím na automechanika, ale ještě nevím, co budu dělat po škole," říká její kolegyně. - Zatím nevím, to ukáže čas. Zatím se učím na elektrikáře," dodává druhá. Třetí pankáč dlouho mlčí. Nakonec se mi z něj podaří vymámit odpověď: - Chci sám vědět, kým chci být. To je moje vzpoura.

- Největší rebelie je dospět k něčemu vlastním myšlením," říká mi později Robert Brylewski, lídr mnoha legendárních kontrakulturních kapel, včetně něžné reggae skupiny Israel. - 'Mám rád kapelu Ga Ga Ga a nemám rád její fanoušky, kteří vůbec neposlouchají jejich texty a na koncertě zažívají jen atavistickou reakci.

"Pokud nechceš být obětí systému, musíš začít rozhodovat sám za sebe," zpívali Israel první den festivalu, kdy nic nepředznamenávalo, co se stane o den později v 17.45. Téměř nic.

Vzali nám festival

Do Jarocina jezdí hlavně pankáči. Přijeli si poslechnout své kapely, svou hudbu. Letos se změnila hlava festivalu a změnila se i hudební náplň. Ano, punkrock tam byl, ale ne tolik, kolik si veteráni akce přáli.

Už první večer se na koncert snažila násilím dostat skupinka pankáčů, kteří neměli peníze na vstupenku. Rozehnala je policie, na kterou mladíci stihli hodit kameny. - Proč to děláte? - Zeptal jsem se jednoho z pankáčů, který ještě v zápalu boje lapal po dechu. - Sereme na tyhle zmrdy, protože nám vzali náš punkový festival.

Druhý den večer hrála na Malé scéně, přístupné všem zdarma, punková kapela Smar SW. Během koncertu vtrhla na pódium skupina tančících punkerů. Pořadatelé se je snažili přesvědčit, aby sešli dolů do publika, ale nakonec je nechali na pódiu. Zdálo se, že budou moci vystoupení vesele dohrát.

Náhle, uprostřed jedné z písní, vyhazovači tanečníky z pódia posadili na lavičku. Stál jsem v tu chvíli pět metrů od veškerého dění.

- Proč, zeptal jsem se okamžitě šéfa ochranky stojícího po straně pódia.

- Přišlo moc lidí, chtěli jsme pár lidí odstrčit a někdo zakopl," vysvětloval nesouvisle.

Kapela přerušila vystoupení a publikum odpovědělo krupobitím kamenů. Po několika vzájemných útocích dav vyhnal vyhazovače z pódia a pak zdemoloval vybavení. Několik lidí převrátilo reproduktory, házelo bubny a činely. - Co to děláte? Lidé z publika křičeli a pískali na ničitele. Šest stovek nejostřejších punkerů z třítisícového publika (podle policejních odhadů), vyzbrojených zábradlím z laviček a kameny, se však shromáždilo u pódia, aby udeřilo na ochranku shromážděnou nedaleko pódia.

Po čtvrt hodině dorazila policie. Společně s ochrankou, kryjící se velkým nákladním autem, se přesunuli na dav. Dvacet lidí bylo převezeno do nemocnice - 16 bylo ošetřeno a posláno pryč, tři odešli na vlastní žádost a jeden zůstal. O hodinu později organizátoři odváželi zdemolované vybavení. Pomáhali jim tři rozrušení fanoušci skupiny Kinsky, která měla později vystoupit. - Proč jste to potřebovali! Všechno zdemolované! Teď Kinsky nebude hrát! - křičeli přes slzy.

Něco nehmotného

Druhý den je malé jeviště prázdné. Skupinky mladých lidí se opírají o prkna. Přistupuji k nejostřeji vypadající partě - dívka v černé kožené bundě s vyzývavým make-upem, kluk v odrbaném svetru a s vlasy vyčesanými "na irokéze". Ptám se na včerejší demolici.

- Je ničení snů a myšlenek srovnatelné s ničením něčeho hmotného? - ptá se Ewa ze Štětína. Sama se cítí být "obětí systému".

Nedaleko projíždí policejní hlídka. Dívka vytáhne z kapsy píšťalku a píská, jak nejsilněji umí.

- Proč je provokuješ?

- Náš vzhled, naše chování - víte, že na sebe potřebujeme upozornit. Mluví o Hnutí za osvobození zvířat působícím na Západě, "které by ničeho nedosáhlo, kdyby nevyhodilo do povětří pár obchodů s kožešinami". Najednou to vře: - Co o nás píšete? Že jsme špinaví, že vypadáme divně. Urážíte nás!

Naštěstí změníme téma - bavíme se o hudbě, kdo vyhrál Jarocin. Výsledky mám napsané na papírku, ještě je neznají. Dávám ten papír Evě jako dárek. Je šťastná jako dítě, usmívá se na mě.

Možná jí nikdo nedal jako dárek jen tak něco?

Bomby a autority

- Mladí lidé se radikalizují, protože dnes mají mnohem větší svobodu než dřív. Ale děje se to v mnohem menším měřítku než v bohatých západních zemích, kde je tolik bombových útoků, nebo v islámských zemích, Srbsku či Afghánistánu," tvrdí Tomek Lipiński, punkový veterán z Brygady Kryzys. Podle něj část jarocinského publika, "nejdynamičtější mladí lidé, kteří něco hledají", najde ve společnosti smysl života. Někteří však skončí "s obličejem zapíchnutým v pytli s lepidlem".

- Příklad agresivity přichází shora. Pokud například politici ze stran, jako je "Sebeobrana", mohou beztrestně dělat nehorázné věci, pak je mladí lidé, ať už fotbaloví nebo rockoví fanoušci, budou následovat," říká Walter Chełstowski, dlouholetý šéf festivalu.

- Mají kolosální problém s autoritou. Škola, noviny, rodiče - to jim nevyhovuje. Televize, která je často vzorem, vychovává k agresi, dívejte se na kreslené filmy pro děti," domnívá se Robert Brylewski.

Walter Chełstowski: - autority určitě existují, jenže autorita je o tom, že člověku důvěřujeme a nebojíme se ho.

Mirosław Pęczak: - V blízké budoucnosti se pravděpodobně objeví vůdčí osobnosti mládeže. Lidé jako Owsiak, jen mladší. Na stejné vlně se před několika lety dostala do německého parlamentu Strana zelených a ve Spojených státech byl zvolen "skalní prezident" - Bill Clinton.

Clintonova generace čekala na svého prezidenta čtvrt století - od roku 1968 do roku 1992. Jak dlouho bude čekat Jarocinova generace?

K Bohu

"Pokud nechceš být obětí systému, musíš začít rozhodovat sám za sebe," zpíval Izrael. A dále naznačil, jak se rozhodnout: "Ježíš klepe na tvé srdce, opravdu tě miluje; jen on ti může dát sílu osvobodit se." - Jedinou cestou z tohoto kruhu je vnitřní potřeba víry. Mladí lidé dnes mají náhražky, ideologie a antiideologie. Pomoci jim může jen duchovní síla, která pramení z víry v Boha," vysvětluje mi autor textu Darek Malejonek, hudebník kapel Israel a Houk, dlouhovlasý rocker v záplatovaných kalhotách a masivních botách.

- Dnes jsem pil alkohol, takže nemůžu jít ke zpovědi. Na zítřek jsem si domluvil schůzku s knězem. Chce se změnit," vypráví mi osmnáctiletý Harry z Ostrowiec Swietokrzyski, zázračně obrácený pankáč. Potkávám ho, když vychází z jarocinského kostela svatého Jiří. Roztrhané kalhoty, tričko s nápisem "deflorace" v uchu se spínacím špendlíkem. Ještě neví, jestli si změní oblečení a účes. - Bude se měnit pomalu. K lepšímu. Nejdřív bych chtěl přestat čichat lepidlo a pít alkohol.

V kostele dívky s razítky " ano Ježíši" rozdávají hladovým sendviče s marmeládou. - Potřební přicházejí. Přitahuje je hlad po chlebu, pak přichází další hlad: po lásce, po radosti," říká dvacetiletý kněz, vedoucí skupiny.

Rytmus skládky odpadků

Sobotní závěrečný koncert se punkovému publiku rozhodně nelíbil. V jednu chvíli se nespokojenci shromáždili uprostřed stadionu a nedbajíce na hudbu linoucí se z pódia švýcarské skupiny The Failures, rozjeli svůj mejdan. Skandovali "Jarocin", "Wojewódzki won" (Kuba Wojewódzki - šéf festivalu) a samozřejmě "Náš festival". Začali tančit. Když se setmělo, zapálili táborák, kolem kterého stálo v kruhu několik set lidí - kluci i holky, pankáči i hippies, staří i mladí. Dva "spontánní umělci" bušili do rytmu na odpadkové koše. Kolem ohně tančilo docela dost lidí. Takto se bavili až do rána na svém festivalu.

Wojciech Staszewski, foto: Krzysztof Miller, Gazeta Wyborcza, 09.08.1993.

• 0 komentáře
  žádné komentáře
• napsat komentář 
  komentář